Andrea je půvabná a sympatická mladá dívka. Od dětství trpí poruchou příjmu potravy a s ní spojenými zdravotními i psychickými problémy.
Pojem „hezká“ pro ni znamená totéž, co „štíhlá“. Žít s několika kily nadváhy neumí a nechce, přestože hubnutí v jejím případě vyžaduje daleko větší oběti, než je u zdravých lidí běžné.
Jak bys popsala rodinu a poměry, ze kterých pocházíš?
Pocházím z neúplné rodiny. Mohla bych vypsat veškeré okolnosti, které vedly k rozvodu mých rodičů, ale klíčové je to, že dva měsíce po mém narození, kdy jsem musela prodělat operaci hlavy kvůli špatně srostlé fontanele, se mě zřekl otec. Celé období dětství a dospívání žiji v nejistotě, věci se mění ze dne na den. Vlastně ani jedna žena v naší rodině neprožila nikdy plnohodnotný vztah trvající déle než rok a vztahy v celé rodině byly vždy otřesné. Nejvíce deprimující pro mě bylo, že jsem nikdy nevěděla, kde jsem vlastně „doma“.
Jak ti šla škola?
Před začátkem mých problémů s příjmem potravy jsem byla vždy mezi nejlepšími ze třídy, ale vždy jsem měla problém s vystupováním před více lidmi.
Kde vidíš počátky tvé nemoci?
Nejsem člověk, co by vinil za své problémy ostatní, ale výchova se na mě jednoznačně podepsala. Vše začalo v období, kdy jsem bývala jako malá často u babičky. Po pravdě řečeno byla jsem tam častěji než doma a díky její kuchyni jsem výrazně ztloustla. Když si toho všimla matka, začala mi organizovat pohybové kroužky – dělala jsem aerobic, step-aerobic, funky, hip-hop a také mě dost cepovala v cyklistice. V osmi letech mi poprvé nasypala do dlaně tři kapsle spalovače tuku. Od té doby jsem začala přemýšlet už víceméně jako nemocný člověk. Když jsem šla z fitness centra domů, už jsem si plánovala, že nic nesním. Další příčinou nemoci je mé extrémně nízké sebevědomí. Často jsem čelila shazování a podceňování mé osoby okolím a ve škole jsem kvůli své postavě pravidelně zažívala šikanu. Kvůli problémům doma i ve škole jsem se sebepoškozovala a v osmé třídě jsem začala problémy ze školy řešit každodenním přejídáním. Když jsem si pak jednoho dne řekla „dost“, neměla jsem zdaleka nadváhu, ale pro mě to bylo moc.
Jak dlouho trvalo období hubnutí a čím skončilo?
V prvé řadě musím zmínit, že období hubnutí stále neskončilo. Jsem bulimička s trvalými tendencemi snižovat svou hmotnost. Období hubnutí trvá šest let, když nepočítám dobu, kdy jsem hubla přirozeně díky omezování tučných jídel, díky růstu, pohybu a díky škole, ve které nebyl čas se pravidelně přejídat. I když je pravda, že i tam jsem se mnohokrát přejedla. Příští týden nastupuji do léčebny a musím přiznat, že doufám, že tam pár kil shodím.
Co ti tvoje nemoc vzala?
Vzala mi hlavně kus mého „já“. Po celou dobu nemoci se cítím strašně nekompletní a vlastně hledám sama sebe. Vzala mi také kamarády, ale to bylo možná dobře. Skuteční přátelé by mě podrželi a nedali ode mě ruce pryč. Vzala mi také sebevědomí a možnost studovat. Přinesla mi konflikty na bývalém internátu a v kolektivu obecně, protože lidem často chybí empatie a mají sklony k předsudkům. Okolí mě většinou shledává divnou. Já ale bohužel jiná být neumím.
Nemoc s sebou přinesla také zdravotní problémy: srdeční tachykardie, velmi nízký tlak, poruchu ledvin (vůbec nemočím a mám otoky celého těla), citlivé zuby, časté dušení, suchou kůži, líná střeva, velmi špatné vlasy, akné, prořídlé kosti (v roce 2012 jsem si zlomila nohu při vstávání z gauče) a možná i další komplikace, o kterých zatím nevím, protože lékaři mě jakožto „neřešitelný případ“ už neposílají na žádná vyšetření. Stále ale neztrácím naději v uzdravení.
Co ti dává motivaci bojovat?
Především to, že mnoho lidí ve mně vidí veliký potenciál a já vím, že když to vzdám, zklamu tím nejen sebe, ale i tyto přátele, kteří ve mně věří. Také mě motivuje víra, že když se uzdravím, budu schopna dokončit školu a začít vydělávat tak, abych mohla žít standardně jako ostatní.
Jak přesně probíhala tvá nemoc?
Přišlo se na to po prvních čtyřech měsících hubnutí. Když ze mně začaly padat kalhoty, vzala mě matka k psychiatričce. Zvláštní na tom bylo, že já sama jsem si do té doby připadala naprosto v pořádku a vůbec mě nenapadlo, že bych mohla mít anorexii.
Anorexie s sebou přináší zkreslenou představu o těle. Přestože vás přátelé a rodina ujišťují, že jste akorát nebo dokonce příliš hubení, vidíte na svém těle estetické vady a máte pocit, že tyto vady zmizí, když shodíte ještě nějaké to kilo.
Když mi to doktorka oznámila, sesypala jsem se. Dohodly jsme se, že se zkusím zotavit ambulantně. Matka mi chystala jídlo, které v počáteční fázi činilo například čtvrt rohlíku s máslem a sýrem ke snídani, na svačinu jedna raciolka, oběd malý salátek a večeře rovněž čtvrt rohlíku. Poté začala porce zvyšovat, ale já jsem nepřibírala, jelikož strava byla nedostatečná.
Porucha příjmu potravy vždy pramení z problémů se sebepřijetím, případně strachu, že vás okolí nepřijme, když nebudete dost štíhlí. „Když dosáhnu dokonalosti, budu konečně šťastný…“
V této době jsem se bohužel vrátila k sebepoškozování a vyústilo to pokusem o sebevraždu. Intoxikovala jsem se léky, ocitla se na ARO a později na JIP v naší nemocnici. Tam jsem sice neměla po výplachu žaludku vůbec chuť k jídlu, ale opravdu jsem chtěla přibrat, což se dnes říct nedá. Poté jsem byla převezena na psychiatrii v Brně, do zcela nového prostředí. Dívky s poruchou příjmu potravy schovávaly jídlo, aby ho nemusely jíst, přehnaně na pokojích cvičily, přestože jim byl nakázán klidový režim, zvracely na záchodech, vylívaly nutridrinky do květináčů a podobně. Bylo zde těžší udržet si chladnou hlavu. Již po pár dnech se tato posedlost zmocnila i mě a já jen cvičila a neustále rychle pochodovala po chodbě a zahradě, abych se ostatním dívkám vyrovnala. Bylo mi čtrnáct let, byla jsem lehce zmanipulovatelná…
Dnešní kult těla dává čím dál větší důraz na minimální množství tělesného tuku. Postavy modelek, míry figurín v obchodech i míry mladých celebrit mohou snadno vyvolat dojem, že velikost oblečení S je standard pro všechny ženy a dívky. Této iluzi nejsnáze podléhají především dospívající dívky s nevyzrálými názory a touhou zapadnout do skupiny.
Je paradoxem, že k projímadlům jsem sklouzla právě při této první hospitalizaci, čemuž předcházelo přejídání (tehdy jsem však jako přejídání vnímala porci osmi jablek, což v porovnání s mým dnešním přejídáním nebylo skoro nic). Rovněž jsem se tam setkala se dvěma dívkami, které zvracely, a my anorektičky jsme je pozorovaly, abychom se naučily, jak se to dělá…
Propustili mě s určitou váhou (dnes už si nevzpomínám, kolik to bylo kilogramů), které jsem však docílila tím, že jsem se nalila před vážením vodou. V dalších letech následovalo ještě několik hospitalizací a pokusů o sebevraždu a moje anorexie se postupně přehupovala do bulimie.
Dlouhá období hladovění nutí tělo přijímat potravu v nadměrném množství, kdykoli je k tomu možnost. Jedná se o základní pud sebezáchovy. Nutkavé přejídání může přetrvávat dokonce i po dosažení optimální váhy, kdy se tělo snaží vytvořit zásoby pro případ dalšího období „hladomoru“.
Při jedné z mnoha hospitalizací v léčebně jsem získala první zkušenost s pervitinem. Věděla jsem, že po tom ztratím chuť k jídlu a získám chuť do života. Hrozné na tom bylo především to, že spolupacientka mi hned první dávku podala nitrožilně, takže jsem získala velmi rychle závislost. Po propuštění z léčebny jsem začala užívat pervitin, několikrát jsem zkolabovala na ulici po vysílení organismu, jelikož jsem k drogám nadužívala i diuretika. V této fázi jsem závratnou rychlostí zhubla na nejnižší váhu, kterou jsem kdy měla.
Podařilo se ti zbavit drogové závislosti?
Ano, z drog jsem se postupem času dostala – a to kupodivu bez cizí pomoci. Zkrátka jsem to začala mít pod kontrolou. Život mi ale naruby obrátila nehoda. Když mi bylo šestnáct let, zlomila jsem si nohu při vstávání z křesla. To svědčilo o „kvalitě“ mých kostí. Tři měsíce jsem nemohla chodit a přibrala šestadvacet kilogramů. Náhle jsem vážila víc než kdykoli předtím. Tento fakt jsem nedokázala přijmout a následoval další pokus o sebevraždu. Zde musím zmínit, že mé problémy s váhou nebyly nikdy hlavní příčinou sebevražedných pokusů. Hlavní příčinou byly mé konflikty s matkou. Přiznávám, že první pokusy o sebevraždu byly pouze demonstrativní, ovšem ten poslední už ne. Osud ale chtěl, abych přežila.
Jak bys zhodnotila přístup lékařů v zařízeních, kterými jsi prošla?
To pro mě není vůbec jednoduchá otázka. Po všech těch událostech už si ani si jednotlivě nevybavím všechna ta zařízení… Nejhorší zážitek jsem si odnesla z naší Prostějovské nemocnice, kam mě má obvodní lékařka poslala na infuze kvůli iontové dysbalanci. O místním primáři bylo známo, že má vůči anorektičkám sprostý až nelidský způsob chování. To se také potvrdilo poté, co jsem nesnědla celý oběd a zbytky jídla schovala. Primář v zástupu ošetřovatelek vletěl na pokoj se dvěma typy nasogastrických sond v ruce a se slovy: „Dáme jí tu tlustší, ať si to víc užije.“ Při zavádění sondy na mě poté řval: „Opovaž se pozvracet, chraň tě bůh to tady poblít!“ Přišel večer a sonda mě v oblasti jícnu hrozně bolela. Nemohla jsem polykat a protože už jsme měli noční klid, dala jsem si na polštář osušku, abych ho celý neposlinila. No a co následovalo? Sestra osušku ukázala primáři, a ten mě obvinil, že zvracím do ručníku. Cítila jsem takovou beznaděj, že jsem se tam chtěla zabít…
Další podobně negativní zážitky mám z nemocnice v Kroměříži, ale například v Brně je personál příjemný. Znáte to, všude jsou dobří i špatní lidé. A já se snažím z každé špatné zkušenosti poučit a obrátit to v dobré.
Zajímáš se o to, jak funguje péče v této oblasti v zahraničí?
Když najdu zajímavý článek o psychiatrických klinikách nebo léčebnách ze zahraničí, ráda si ho přečtu. Hodně mě namotivovala léčebna Timberline Knolls u Chicaga, kde se vyléčily z nemoci například zpěvačky Demi Lovato a Kesha. Demi musela být opravdu silná a má za to můj respekt. Sleduji také videa zahraničních teenagerů s poruchami příjmu potravy na serveru YouTube. Zajímavá je i televizní show „Zhubni nebo přiber“. Vybavuji si také jeden díl seriálu „Nejšílenější úchylky“, kde figurovala dívka se silnou závislostí na projímadlech. Ulevilo se mi, že po letech mých problémů konečně vidím dokument o této nebezpečné závislosti. Trpí jí mnoho nemocných, ale moc se o ní nemluví. Dokument mi dal odvahu věřit, že i já se z toho třeba jednoho dne dostanu.
Jaké jsou tvé partnerské vztahy? Jsou tvou nemocí poznamenané?
Ano, naprosto. Člověk trpící poruchou příjmu potravy si často neuvědomuje následky svého chování. Každý můj přítel vždy podle mých jídelních návyků poznal, že je se mnou něco špatně. Momentálně přítele nemám.
Jak bys popsala sama sebe? Tedy tu současnou Andy?
Jsem, jaká sem. Neberu už drogy a učím se normálně fungovat. Od roku 2013 jsem vegankou a cítím se tak daleko lépe. S bulimií ovšem stále velmi zápasím a myslím, že mi to zůstane na celý život.
Více o Andree se můžete dočíst na jejích internetových stránkách Andie Chambers.
Přebírání textů:
- tištěná média — přebírání nezměněných textů je zdarma s podmínkou uvedení zdroje
- online média — je možné pouze přebrat upoutávku v délce perexu nebo jednoho odstavce a pro zbytek textu odkazovat na web www.najimseazhubnu.cz
